Investice do zdraví našich dětí

Při procházkách a na dětských hřištích, kam chodím denně se svým synem si všímám obuvi dětí kolem.

Některé děti běhají v „barefootkách“ a jiné v konvenční dětské obuvi. Díky deformaci z povolání si v symetrické obuvi ihned vybavím zmáčknuté prstíky k sobě a dnes se mi také vybavily “lotosové boty”, které jsem si před několika lety prohlížela v Londýně na výstavě obuvi.

Pamatuju si, že jsem tenkrát nechápala, jak se do nich mohla nějaká žena vůbec vejít a myslela jsem si, že Číňanky měli zkrátka jen maličké nožky a trochu je do těch bot zkrátka ještě zmáčkly.

Při brouzdání internetem, kdy jsem stále narážela na ten samý článek, který je dokola opisován, se mi osvětlila otázka malých chodidel.

Netušila jsem, kolik bolesti a brutality se za tím vším vlastně skrývalo.

Mužům se prý líbil styl chůze, kdy dívka musela dělat drobné a opatrné krůčky, aby vůbec udržela rovnováhu, přišlo jim to velmi erotické.

Za dob vlády dynastie Čching dokonce vyšly sexuální příručky,  v nichž se lotosových nožkám věnovala desítky stránek. Důvtipní Číňané pro ně našli 48 různých způsobů využití při milostné hře!

Žena s nohama zmrzačenýma tímto způsobem byla zcela závislá na svém manželovi – i to mohlo hrát roli v rozšíření této tradice.

Dvojnásob to platilo v bohatých rodinách, případně v rodinách spjatých s císařem. Lotosové nohy se staly ideálním způsobem, jak zabránit ambiciózní ženě, aby rod ovládla: když měla problém dostat se z jedné místnosti do jiné, těžko mohla cokoli rozhodovat…

Historici dodnes neví, jak stará je tato tradice. První zmínky o ní pocházejí z 9. století, ale zřejmě má ještě starší kořeny. Vznikla pravděpodobně jako snaha napodobit chůzi císařských tanečnic, zejména proslavené „Voňavé dámy“. Tyto umělkyně se pohybovaly na špičkách, prosluly ladnými pohyby a chůzí drobnými krůčky. Nejsnadnější způsob, jak je napodobit, spočíval v tom, svázat nohy, aby při růstu v raném dětství zakrněly.

Postupem času si nechávalo nohy mrzačit stále více žen; ty chudší, aby pronikly do vyšších vrstev, ty bohatší, aby potvrdily své společenské postavení.

V 19. století, kdy mělo lotosová chodila asi 50 procent všech žen, se zmrzačení nohou pokládalo za nejlepší investici do dcery. 

Konec této tradice znamenalo až 20. století, kdy vlivné ženy začaly napodobovat jiné trendy – ty ze západu.  

Jak?

Rodiče začínali mrzačit dcerám nohy ve velmi raném věku, zpravidla mezi druhým a pátým rokem. To je ještě nožní klenba ne zcela vyvinutá, takže se dá snadno tvarovat a děti netrpí extrémními bolestmi. Přesto působí popis celé procedury více než děsivě.

Nejprve se noha namočila do směsi zvířecí krve a bylin – to mělo působit na její změkčení. Pak se dívce zastříhly nehty co nejvíc to bylo možné, jinak by mohly po zmrzačení chodidla zarůst do masa. Prsty pak specialista ohnul směrem dolů a zlomil je. Z čerstvě zlomených prstů na noze potom vytvaroval něco jako kopýtko. Tento útvar pak stáhl dohromady až třímetrovými bavlněnými obvazy.

Přes veškerou péči často zasahovaly nohy infekce, řada dívek kvůli tomu i zemřela. Zlámané prsty se hojily často i několik roků – chůze po nich byla celou dobu nesmírně bolestivá. Vznikl tak útvar, který připomínal botu s vysokým podpatkem, až na to, že fungoval i bez boty. 

Použila jsem extrémní popsání z článků volně dostupných na internetu, proč o tom tedy píšu teď já i tady?

Protože zde máme také problém!

Není tak brutální jako v případě lotosových chodidel, ale pokud řešíme následky obuvi z dětství v dospělosti, problém to je.

Od 16 století podléháme vlivům módního světa a nosíme symetrickou obuv. Naše chodidla se od raného dětství formují podle tvaru obuvi. Ve chvíli, kdy po chodidlech chceme, aby pracovaly přirozeně, tak už to nejde, protože ztratily tu schopnost.

Proto si všímám obuvi, kterou obouváme našim dětem a byla bych na pozoru!

Pouhou zmenšeninou bot dospěláckých totiž cesta nevede.

Stejně jako tenkrát v Číně investovali do budoucnosti svých dcer, musíme i my dnes investovat do zdraví svých dětí formou zdravých bot.

Více tipů a rad na www.adelakiss.cz