“Nepřestáváme si hrát, protože stárneme. Ale stárneme, protože jsme si přestali hrát.“

Cvičení je moderní vynález dnešní doby, jakási vstupenka k vysvobození. Máme pocit, že návštěva posilky  třikrát do týdne nám tu absenci vynahradí a vrátí nám propojení s naším tělem. Tahle cesta je ale většinou velmi bolestivá a mizí z ní radost a požitek.

To vysvětluje fakt, že v lednu máme narvané posilovny a na konci března už o místo na běžícím páse bojovat nemusíme. Když nás to nebaví a ještě k tomu to je nepříjemné, málokdo z nás u toho vydrží po celý rok.

Listuji ve starém fotoalbu našich dědů a srovnávám dvě fotografie.

Na první je otec mého táty, velice vysportované fyzické tělo, držící se ve vzpřímené pozici stojky na pařezu v lese. To byl sportovec, dalo by se říct. Asi ano, když ho vidím na dalších fotografiích cvičit na olympijských kruzích či na bradlech. Šlachovité tělo s viditelnými vyrýsovanými svaly by chtěl asi každý.

Pamatuji si, že hodně kouřil, z vyprávění vím, že pracoval v továrně jako mistr, takže měl sedavé zaměstnání, jezdil na motorce na houby, rád fotografoval a sám si vyvolával fotky. Jiný pohyb kromě cvičení v mládí svému tělu nedopřál.

V padesáti  letech prodělal bezkrevní operaci roztahování cév, po té prodělal několik srdečních příhod. Ucpávání cév ovšem pokračovalo, vytvořil se mu bércový vřed na noze a děda se nemoci totálně odevzdal. V 70 letech ulehl na lůžko a už z něho nevstal, pět let na to zemřel.

 

Prohlížím druhé album, na fotkách je otec maminky. Vysoký, urostlý, silný, ramenatý muž, kterému dát do ruky žezlo a jablko, vybavíte si obrázek krále. Nebo Jana Wericha si představte, toho mi děda připomínal hlasem i humorem a bříško měl ve stáří taky stejné. Byl to farmář, tělem i duší. Tenhle člověk pracoval celý život fyzicky venku, na poli, v lese. Myslím  že za mlada se dost fyzicky nadřel. V létě chodil bos, měl krásně opálenou pleť a bílé zuby.

Žádná fotografie ze spartakiády tu není, ale je jasné, že do Sokola za mlada chodil.

Po zbytek života se nevěnoval žádnému jednostrannému cvičení, měl pouze spoustu přirozeného pohybu a fyzické práce.

Maminka vzpomíná jak rodiče chodili plavat, do lesa na procházky, děda byl také myslivcem, tudíž se pohyboval po lese tak pohyb v lese tak, aby ho zvěř neslyšela a neviděla. O tom se dnešní generaci ani nesní. Měli malé hospodářství, což obnáší obdělávání půdy, sečení trávy,  (kosou… mimochodem to je krásný pohyb, zkoušel to někdo z nás?), celý den venku, na čerstvém vzduchu.

Pamatuju si, že miloval odpolední šlofíček (po obědě hodinku spal) a na pivo si taky rád zašel. Nebýval nemocný a léky se nedopoval. Dožil se krásných 87let.

Kam tím mířím…?

Chtěla jsem vám ukázat dva rozdílné modely. Jeden v mládí cvičil velmi aktivně, měl ovšem sedavé zaměstnání a ve stáří tomu pohybu moc nedal. Druhý fyzicky pracoval, přirozeně se hýbal celý život a  ve finále byl zdravější i když necvičil.

 

Podívejme se trochu detailněji na rozdíl mezi pohybem a cvičením.

Tohle mi říká WIKIPEDIE:

• Tělesné cvičení je fyzické cvičení těla.
• Pohyb neboli lokomoce člověka je schopnost pohybu v prostoru pomocí svalové činnosti.

 

Když jsem se zeptala lidí ve svém okolí, co rozumí pod pojmem pohyb, začaly mi přicházet odpovědi typu…jo cvičení? Měla bych začít chodit do fitka, nebo… ale jo, do posilky chodím, trochu běhám a zvedám činky.

Jsme blízko, nebo ne?

Tak co je tedy pohyb?

Jak vysvětluje jeden z mých učitelů  pohybu: cvičení je dobrovolné,  pohyb je nutný!

Většina fitness programů je postavena na používaní různých posilovacích strojů, ale tenhle pohyb je ve většině případů velmi nepraktický a limitující.

K tomu bych měla zmínit, že ne všichni si platíme osobní trenéry k roční permanentce do fitka a tak je vidět jak jeden po druhém pokukujem, co se právě na tom či jiném stroji dělá a když je volný, šup na něj. Neřešíme, že předchozí člověk měřil o něco víc než my a chtělo by to nejdřív seřídit stroj.

Tenhle druh cvičení děláme většinou pro vizuální  uspokojení. Toužíme mít větší bicák či vyrýsované břicho. Stačí se rozhlédnout po posilce a uvidíte jak se pánové naparují před zrcadly a ženy upravují svůj make-up.

 

“Naše tělo bude lepší ve všem co děláme i neděláme. Pokud se nehýbeš, tvé tělo bude nepohyblivé, hýbeš se, tvé tělo bude více pohyblivé.“

Ido Portal

Všeobecné zdravotnictví nás nabádá k většímu množství pohybu, ale tím není rozuměno cvičení. Bylo prokázáno, že nedostatek pohybu představuje pro člověka stejné riziko, jako přítomnost vysokého krevního tlaku, krevních tuků nebo obezity. Dokonce i lidé bez nadváhy s nedostatkem pohybu si zvyšují riziko kardiovaskulárních nemocí dvojnásobně.

A přesně tady vidím znovu model mého dědy, který měl sedavé zaměstnání, hodně kouřil a pohybu moc nedal…

Můžeme žít celý život bez cvičení, ale přirozený pohyb k životu potřebujeme, abychom zůstali zdraví.

Kladete si otázku co mělo tak velký vliv na vznik dnešního vzoru cvičení? Byl to velký boom kulturistiky před desítkami lety. Osobně nic proti kulturistům, sama jsem si s kulturistikou kdysi pohrávala a můj bratr stál dokonce u základů posilovny v naší vesnici, právě před těmi desítkami lety. Velký respekt k jejich totálnímu nasazení a odevzdání se danému sportu, ale bohužel důsledkem zůstává jednostranné cvičení, motivované pouze vzhledem.

Však si jasně pamatuji, jak jsem nechápavě sledovala bratra, který se před zrcadlem nafukoval s jednoručkou.

Naštěstí přišlo něco jako „renesance“ pohybu.

Více lidí si uvědomuje, že potřebují mnohem víc než jen cvičení pro estetické uspokojení, potřebujeme dokonce i víc než Funkční tréning.

Potřebujeme pohyb a pokud trénuješ, tak trénuj pohyb, nejen svaly. Najdi si v tom, co právě pro tebe pohyb znamená.

Ten, kdo sedí celý den v kanceláři, bude potřebovat rozhýbat kyčle a bude skvělý, když se cestou z práce pořádně projde. Jiný, kdo celý den běhá okolo lidí v restauraci, uvítá chvíli si posedět v přirozeném dřepu. A tak dále….

Jedno je jasné, přestali jsme se hýbat!

Žijeme v době, kdy se můžete ptát, Proč běhat…? Proč skákat….? Proč lézt…? Když všechno co potřebujeme, je tak lehce dosažitelné. Dokonce i chůze se vytrácí z našich životů. Pracujeme online z našich domovů, jídlo si objednáváme,…Většina lidí oddělila mysl od těla.Nepotřebujeme řešit, kam dát ruku a kam nohu při šplhání na strom, abychom si utrhli jablko.

Nikdo neloví nás a my také nepotřebujeme lovit.

Poslední otázkou je: Jak často bychom se měli hýbat?

Pro lidi fyzicky neaktivní se uvádí jako nezbytné minimum 30 minut fyzické aktivity denně, tedy 3,5 hodiny týdně. Ovšem s touto odpovědí přece nikdo nemůže souhlasit. 30 minut??? 30 minut nám má stačit?

Vím, že pro někoho to ted‘ může být opravdu maximum, co zatím zvládá. Já však myslím, že nám všem jen prospěje mnohem více fyzické aktivity denně.

Vhledem k tak malé fyzické aktivitě nemůžeme kvalitně propojovat naše tělo s myslí a tak registrujeme naše tělo velmi dobře pouze ve chvílích když je s ním něco špatně.

A co pak? Zajdeme pro pilulku proti bolesti, nebo začneme  vnímat naše tělo a dávat mu, co potřebuje?

Odpovězte si sami.

“Nepřestáváme si hrát, protože stárnem. Ale stárnem, protože jsme si přestali hrát.“

George Bernard Shaw

V dnešním článku jsem několikrát citovala učitele, ke kterým vzhlížím a děkuji s velkým respektem Ido Portal, Erwan Le Corre, Ben Medder.