Nesplněný dětský sen

Jako milovník běhu, jsem vždy toužila běžet maraton. Už na základní škole jsem doma oznámila, že budu raději chodit do atletického kroužku než na hodiny klavíru. Zbožňovala jsem sportovní zájezdy, v alpách jsme trénovali na závody a cestou autobusem se rozebíraly techniky a strategie běhu. Tenkrát jsem běhala štafetu, nebyla jsem nejrychlejší, ale měla jsem výdrž.

Na střední škole jsem sice prošla obdobím ochutnávání tabáku, abych zapadla do party, ale svůj volný čas jsem brzy vyměnila za stadion. A to pivko po tréningu chutnalo stejně mnohem líp.

Stíhala jsem všechno, když jsem ve dvaceti odjela do Anglie vypilovat jazyk, chodila jsem se ráda bavit, ale z hospody jsem byla schopná klidně běžet domů. to své výhody, alkohol se rychleji spálil a já nemusela utrácet za taxíky.

Honbu za postavou z časáku vystřídala péče o zdravé tělo.

Pár let na to jsem se v Londýně začala učit od zakladatelů Vivobarefoot.

Vyhodila jsem tenkrát všechny své normální boty a vyměnila je za barefoot. Podle všech rad jsem koupila o číslo větší a nosila je dnem i nocí. Po pár letech jsem se v nich naučila i běhat.

Počkat, to se musí učit? Ano, je lepší, když se naučíte techniku, poté, co projdete jistou transformací z vašich běžných bot. Ale o tom budeme mluvit jindy.

Tehdy se mi do hlavy začala vracet myšlenka maratonu. Sledovala jsem závody v televizi i naživo a při každém maratonu se mi vléval do těla adrenalin, věděla jsem, že jednou také poběžím.

Čas běžel a já s ním.

Spousta práce a vytížený diář mi posouvali můj sen do nedohledna. Při jedné debatě s kolegou jsem se mu o svém snu zmínila. Sám běhal v barefootech, měl zkušenosti, a právě se připravoval na půl maraton. Řekl mi ať si tu délku maratonu nejdřív projdu pěšky. Tím pocítím na vlastní kůži celkovou vzdálenost a pokud to ujdu, tak to zřejmě i uběhnu.

Na nic jsem nečekala a zapsala se do prvního‘‘walking‘ ‘maratonu. Tenkrát jsem ještě nevlastnila hodinky s GPS a tak jsem nepřišla na lepší nápad, než se zúčastnit pořádané akce. Byl to kus cesty, nohy bolely, ale nic překvapivého se nestalo a v klidu jsem došla až do cíle.

To mě velmi povzbudilo a už jsem začala přemýšlet nad plánem tréningu.

Neměla jsem zkušenosti s přípravou na tak dlouhý běh, tak jsem poprosila o radu zkušeného maratonce. Kolega z týmu mi dal do ruky knihu pro pokročilé maratonce a dodal: za 3,5 hodiny to dáš!

A tam se to stalo.

Najednou jsem měla pocit, že mi do žaludku spadl kámen a nemohla jsem dýchat.  On tomu dal váhu závodu, do teď šlo jen o splnění dětského snu. Měla jsem touhu běžet maraton pro můj krásný pocit, pro mé uspokojení. Najednou jsem to začala chápat jinak, jsem trenér, který potřebuje dokázat kolegům, že na to má, že to dá za co nejlepší čas.

Pořídila jsem hodinky s GPS, zaregistrovala do online skupiny pro běžce a pustila se do tréningu na maraton, který se běžel za čtyři měsíce.

Měla jsem pocit, že čím dřív začnu s přípravou, tím líp. Po třech týdnech jsem už s přehledem běhala dvacetikilometrové vzdálenosti.

Načítání osobních rekordů do aplikace mi dělalo radost a s každým komentářem od dalších běžců jsem posouvala své hranice.

Začala jsem také experimentovat s různými energetickými gely, ne proto, že bych je u tak krátkých běhů potřebovala, ale proto abych si otestovala, který bude vhodný pro samotný závod. Většina mi však nesedla a můj žaludek na ně začal být velmi citlivý. Rozhodla jsem, že touto cestou nepůjdu a do kapsy jsem nasypala pár žele bonbonů.

Do maratonu zbýval měsíc a půl když mi manžel oznámil, že dostal nabídku práce v Indonésii a pokud to vezme, budeme se do měsíce stěhovat.

Nakonec odletěl dříve a já zůstala, abych vše zabalila a zaběhla si závod. Po jeho odjezdu jsem zvýšila intenzitu tréningu a běhu totálně odevzdala svůj veškerý volný čas.

Ráno jsem běhala hodinu, v poledne další půl hodinu a večer cestou z práce poslední hodina.

Nemohlo to skončit jinak než úrazem.

Bolavá kolena a řezavá bolest v chodidlech mi nadále nedovolovala pokračovat v běhu. Návštěvy fyzioterapeutů, akupunktury, masáže, to vše jsem střídala pořád dokola, jistá úleva nastala, ale běhat jsem stále nemohla.

Hon za tím, že někomu dokážu, že jsem nejrychlejší, skončil. Tělo si řeklo dost a já si musela dát od běhu pauzu.

Přepálila jsem start a místo toho abych se těšila z úspěšného splnění dětského snu jsem odlétala do Indonésie s pocitem zklamání.

V letadle jsem rekapitulovala, co se vlastně stalo. Fanatické sledování odběhnutých kilometrů ubližovalo mému systému stejně jako extrémní přetěžování organismu bez odpočinku. Musím přiznat, že od té doby běhám pouze pro můj vlastní požitek a potřeby vlastního těla plně respektuji. Neodsuzuji moderní výbavu běžců, ani běh v barefoot botách jen  vše člověk musí používat s uvážením a poslouchat své vlastní tělo.

Vždyť i lovec v Africe, který běhá za svou kořistí desítky kilometrů, aby ji unavil a ulovil, si dopřeje odpočinek, než se vydá na svůj další běh.