MŮJ PŘÍBĚH S OMÁČKOU

Jak to celé začalo a proč to neskončilo, aneb hodně omáčky a knedlíky k tomu.

Ženský, který se mnou cvičí, mi říkají; napiš to, ať si to můžou ostatní taky přečíst, protože tím určitě někoho inspiruješ. Jednou jsem už vlastně začala. Když jsem stavěla svoje webovky a lektorka kurzu nás vybízela k napsání příběhu „proč“.

Napsala jsem dvou stránkovej román. Přečetla ho manželovi a ten mi řekl; krásný, ale nikdo to číst nebude. Lidi na to nemaj čas, musíš zkracovat a psát hodně stručně. Tak jsem ke svému románu usedala den co den a škrtala, dokud z něj nezbylo jen pár strohých faktů a informací bez omáčky okolo.

Vyrostla jsem na poctivé domácí myslivecké kuchyni

Jako dobrý, ale jsem zase tady, sedím před prázdným listem a vím, že to chci hodit na papír i s tou omáčkou. Chci se vykecat z toho, co mě za posledních pár let potkalo a čím jsem si prošla abych doslova a do písmene přežila. A proč to, co jsem začala dělat tenkát, dělám dál, a nikdy to dělat nepřestanu.

Nebude to kniha, ale bude to dlouhý. Naservíruju se vám tu do článku i s tou hustou omáčkou, kterou miluju. Knedlíky houskový jsem nikdy moc nemusela, to radši bramborový, ale teď si i ten houskovej s chutí dám. Tak klidně čtyři prosím a pustíme se do toho.

Bali

U jídla se určitě ještě zastavíme, protože to bylo v jednu chvíli mého života dost velký téma. Vlastně je to téma na celý život, jak tak pozoruju ty fotky a ani mi to celou dobu dedošlo.

Jeden velkej kolotoč. Hlídání se, abych něčeho nesnědla moc, nebo přejídání a pak neskutečný nával výčitek.

Věčný pozorování vlastního těla. Touha po dokonalé postavě, jednostranné cvičení, ne proto, že bych ho tak milovala, ale proto, že jsem ho využívala jako nástroj k modelaci svýho těla. Ale teď pěkně od začátku.

Bylo mi 17 a řešila jsem, že jsem tlustá

Chodila jsem do Liberce na Textilku, obor Oděvnictví/Návrhářství. Do prváku jsem přijela z malé vesničky v Orlických horách, ostříhaná na ježka a v bílém tričku s růžema.

Na základce jsem dělala atletiku a jezdila na soustředění do Švýcarska, Nechala jsem se ostříhat na krátko, protože jsem věřila, že díky tomu budu rychlejší běžec.

Na intru jsem otevřela dveře do pokoje a na posteli u okna seděla hubená holka s černým mikádem a právě si malovala oči černou tužkou a smrděla kouřem. Přiběhla další, ta vypadala jako Pamela Anderson. Třetí holka byla vysoká a měla krásný oči. Čtvrtá měla krásný dlouhý vlasy, pěkný kozačky a voněla drahým parfémem.

KOUŘÍŠ? Zeptala se jedna. NE. Odpověděla jsem. To nevadí, pojď s námi. Řekly mi a už jsme stály za bránou. Tam chodil celý intr na cígo. Pamatuju si, že jsem odolávala dlouho. Chodila jsem po škole běhat, ale nakonec mě život internátníka ovlivnil a stala se ze mě další v řadě na cigáru za bránou. Tak jsem konečně zapadla.

To nejsem já, fotku hledám, ale kostým který jsem měla na přehlídce byl podobný

Ve škole to bylo se zapadnutím do kolektivu trochu horší, kdo neměřil 180cm a nebyl u modelingové agentury, jakoby nebyl. Jednou mě vzali na přehlídku jako modelku a dali mi barokní kostým.

Prý jsem byla typickým ideálem krásy baroka. No slušelo mi to, babičce se fotky moc líbyly, až ji najdu, tak vyměním, zatím jsem našla kostým, který se velmi podobá tomu, co jsem na sobě měla já.

To mladý holce moc nepomáhalo. Ale já nebyla tlustá. Můžete posoudit sami, viz fotka v plavkách, ano zase kytičky. Jen jsem nebyla kost a kůže, co se na škole právě nosilo.

Toho si ovšem cenil profesor Ekonomie, který si na tzv nemodelky rád sáhnul za lepší známku z písemky. Taky mu za to mamča přijela rozsekat úchylný úsměv a pamatuju, že nakonec dostal padáka, když se provalilo, že už se tak uspokojuje několik desítek let. Jen chudáci holky, který to odnesly stejně jako já. Ale o tom třeba zase někdy příště.

Brighton, UK

Po škole jsem odletěla do Anglie, konkrétně do Brightonu. Žila jsem s kamarády a pracovali jsme spolu přes malé agentury, které nám dohazovali úklidové práce.

Mojí první prací byl úklid veřejných záchodků na Brightonské pláži, což byl nářez. Jako, to byla velká facka. To uklízení mi tolik nevadilo, ale kecy vožralejch anglánek mě dostávaly k slzám.

Angličanky jsou prasata. Chodily krásně oblečený a namalovaný, ale neuměly vyhodit ani tampon do koše. Když byly na mol, tak po sobě na záchodech házely vodu a klouzaly se na těch svejch jehlách po dlaždicích.

Problém nastal, když došel papír v roli, kterou dokázaly celou odmotat a pak tím ještě ucpat mísu. V tu chvíli jsem přicházela na řadu já. Doplňování papíru bylo chvílí utrpení, protože si ze mě utahovaly, smály se mi a já měla chuť jim jednu vrazit. Tyhle hnusný věci se děly o víkendu, když bylo krásně, pláž byla narvaná k prasknutí a venku byla atmosféra, jako by měl každou chvíli vystoupit Fat Boy Slim. Jinak byl klid a vydělané libry mi platili nájem.

Seznámili jsme se se starým pánem, který jezdil na pláž každý den s kytarou a o dost mladší milenkou z Filipín. Hrával na kytaru a učil nás slova písniček, který sám skládal. To byl první skvělý kontakt s rodilým angličanem.

Učil nás mluvit a hlavně při konverzaci začal mizet můj stud. Hrozně jsem se v kolektivu styděla promluvit. Všechno co jsem chtěla říct, mi přišlo strašně trapný a když už jsem si připravila větu v hlavě a chtěla ji říct, téma bylo pryč a já zase mlčela.

Zanedlouho jsme si vyjednali lepší práci od agentury a přijelo i několik dalších známých z čech. Někdo chodil uklízet na univerzitu a jiní zase do divadla.

Mě se líbilo divadlo. Brighton Dome je krásnou architektonickou památkou a já si chvíle úklidu zpříjemňovala posloucháním zkoušky divadelníků.

Uklízeli jsme i mezi představením či těsně po něm. Směny začínaly brzy ráno a končily pozdě večer. Nám to nevadilo, byli jsme mladí a chodili jsme ven.

Prolezli jsme snad každej bar a hospodu ve městě.  A to si představte, že Brighton má čtyřnásobně víc podniků než je dnů v roce. Alespoň nám to vždy místí říkali. Už jsme měli kamarády i mezi dalšími expaty a život v Brighonu byl jednou velkou jízdou.

Díky známé, která odjížděla z města jsem se dostala pracovně do „EF-ka” nebo-li mezinárodní jazykové školy. EF se stalo mým domovem i školou na dalších téměř pět let.

Dostala jsem se do kantýny. Do školní jídelny, kterou vedli dva postarší umělci. Ian byl malíř, Phill hrál na kytaru a měl nahrávací studio. Vlastnili firmu s občerstvením s názvem Razorfish. Dřív jezdili s filmovým štábem a připravovali míchaný vajíčka hercům než se usídlili v jazykové škole.

Zaměstnávali studenty. Ti si mytím nádobí a vydáváním večeří přivydělávali nějakou libru do kapsy, ale hlavně trénovali to, co se v lavicích naučili. A tak jsem to měla ze začátku i já.

Tady jsem se opravdu každý den učila novým výrazům a slovíčka mi lezly ušima tam a jazykem ven. V kolektivu byla sranda. Už jsem se cítila jako někdo, kdo má dobrou práci a neuklízím do nekonečna po někom jen sračky.

Brzy jsem se vypracovala na manažerskou pozici. Šéfové mi svěřovali chod firmy na několik týdnů v roce, kdy odjížděli na dovolenou.

Také jsem navázala spolupráci se školou a dostala roli turistické průvodkyně. Každou sobotu ráno jsem dostala na starost plný autobus studentů který vyrážel směr Londýn, Oxford, Cambridge a podobně.

Celý den jsem chodila po městech s deštníkem v ruce a vodila za sebou průvod studentů. A pozor, to ještě neexistoval Google maps a tak jsem chodila s papírovou mapou, kterou jsem si lepila na frisbee.

Večer jsem zase pracovala jako ochranka na barech pro studentky.

Byla to nesmírná dávka zkušeností pro introvertíka. Jako teď nechápu, co všechno jsem to vlastně dělala, to chtělo odvahu.

Nářez, já jsem fakt dobrá. Nebudu lhát, taky jsem několik nocí probrečela, ne že by se mi stýskalo, ale bylo to těžký.

Bylo to fakt těžký, postavit se v cizí zemi na vlastní nohy. Ale my se nevzdali. Bylo okolo nás několik kamarádů, kteří to zabalili a odjeli. Zůstala silná skupina mladých lidí ,ze kterých se stala rodina. Stali se z nás přátelé na celý život.

Nejlepší přítelkyně a muž mého života

Jednou se mě můj šéf zeptal, jestli už sním v angličtině. No dost mě tou otázkou dostal, vlastně jsem moc nevěděla proč se ptá, a jestli jsem mu vůbec rozuměla, na co se ptá.

Asi za rok jsem se vzbudila ve své posteli živým snem a celé mě to došlo. Já měla konečně sny, ve kterých jsem mluvila anglicky!

Běžela jsem to ráno do práce i když jsem měla až odpolední směnu, ale potřebovala jsem šéfovi říct, že už tam jsem.

Do té doby jsem si pořád věci překládala z češtiny do angličtiny. Teď už ne! Najednou jsem jako angličan i myslela. To byl ten nejlepší pocit, který jsem kdy zažila. A od té doby to bylo trochu lehčí.

Žila jsem prací, společenským životem a do toho jsem taky hodně cvičila. Ale jako hodně cvičila! Fitko byl můj druhý domov.

Můj běžný den vypadal tak, že jsem v 6 ráno vstala, šla do práce, skončila v 8 večer, šla na hodinu až dvě do fitka, pak domů a vyráželo se ven. Z klubu jsem po půlnoci běžela domů po pláži a šla na pár hodin spát, než  to celé začalo znovu.

Cvičení mě chytlo natolik, že jsem téměř přestávala potkávat kamarády, ze společných večeří jsem se vymlouvala a ocitla jsem se v novém kolečku; práce, cvičení, práce, cvičení, práce a cvičení.

Jen jsem v tom kolotoči zapomínala jíst. Nejdřív se mi líbilo, že hubnu, i když jsem vlastně nemusela. Bylo mi dobře. Líbilo se mi, že se za mnou kluci na ulici otáčeli, byla jsem sexy a užívala jsem si to.

Ve stejném roce zamnou přijeli rodiče na dovolenou a mamka se mě doslova lekla. Měla o mě strach, říkala mi, že jsem hodně hubená. Ale já jsem se tak neviděla. Spíš jsem viděla je, že oni by potřebovali něco shodit. Zkrátka z holky krev a mlíko, která vyrostla na poctivé domácí kuchyni vyrostla holka, která zobala oříšky a ochutnávala každou super potravinu, která se objevila na pultech bio obchůdků.

Do toho začala prudit i moje kamarádka. Zvala mě pořád někam na jídlo, sledovala co jím, a nelíbilo se jí, jak se honím za perfekcionismem.

Představte si studentku z textilky, která se dostala do země, která udávala módní směr v čele s Vivienne Westwood. Harper’s Bazaar, Vogue a další časopisy byly zdrojem inspirace, které plnily můj pokoj a já jim v té době hltala každý nový výtisk.

Ideálem krásy pro mě byla Kate Moss, která právě navázala spolupráci s firmou TopShop a díky ní jsem ochutnala svoje první skinny jeans.

Toužila jsem obléknout tu nejmenší velikost v obchodě a byla jsem pro to schopná udělat cokoliv. Počítala jsem si kalorie a doslova jsem milovala hladovky. Jsem vážně šťastná, že jsme v té době ještě neznaly Instagram.

V jednu chvíli jsem cítila, že potřebuju někam vypadnout. Ale ne jen na dovolenou. Toužila jsem po změně! Chtěla jsem vyskočit z toho kolotoče!

Byla jsem vyčerpaná, neměla jsem sílu, často jsem omdlévala a dokonce jsem ztratila měsíčky. Tenkrát mi došlo, že už jsem zašla daleko.

Vybrala jsem si Nový Zéland. Odjela jsem na tři měsíce do země, kde jsem nikoho neznala, a netušila jsem, co tam budu dělat. Vzala jsem snowboard, zabalila kufr a nasedla na letadlo.

Wow, tahle země na druhém konci světa mě ohromila a vyléčila. Chodila jsem snowboardovat, lezla jsem po horách, chodila na tůry.

Seznamovala jsem se s lidmi, ochutnávala lokální víno a zbožňovala slané muffiny. Jako ty jsou fakt pecka!!!

Pomalu na mě pochopitelně začala být vidět přibraná kila, a tak jsem po večerech začala chodit do fitka. Oslovil mě majitel fitka NRG Wanaka s tím, že mě sleduje, jak často chodím cvičit a jestli u něj nechci náhodou pracovat. Tam to celé začalo dávat smysl.

Zamilovala do lekcí Less Miles, které jsem dřív neznala a chtěla se stát instruktorkou.

Vzal by mě hned, ale já neměla certifikace trenéra. Řekl mi, ať se vrátím do Evropy, udělám si kurz a pak se můžu vrátit. To mě totálně nadchlo.

Po návratu do Evropy jsem začala šetřit na kurzy, do kterých jsem se za nedlouho zapsala. Kolotoč práce a cvičení pokračoval, ale už ne tak fanaticky. Uvědomila jsem si, že jsem si dřív ubližovala tím, co jsem milovala. Chtěla jsem pochopit ,co dělám špatně, a tak jsem to začala studovat, abych tím mohla pomáhat i ostatním.

Ukončila jsem první kurz fitness trenéra, ale neměl mezinárodní certifikace, a tak jsem nastoupila na další.

Mezitím jsem odjela na půl roku pracovat do Švýcarska, kde jsem si vydělala na další kurzy a autoškolu.

Brzy mi došlo, že nechci být jen průvodkyní po fitku, ale chci lidem opravdu pomáhat. Nastoupila jsem do dalšího kurzu, který byl přípravkou na ten nejvyšší, kurz Osobního trenéra.

To už jsem žila v Londýně, pracovala pro Švédskou rodinu, hlídala jim děti, psa a krásný dům v Kensingtonu.

Jednou při nějaké zahradní grilovačce se mě kamarádka zeptala, jestli bych za ní nevzala pozici trenérky v gymu, kde pracuje. Její muž dostal nabídku práce v San Franciscu a chystali se odletět. Já na to, proč ne, to zní skvěle.

Za prvé jsem netušila, že pracuje v Boxerském studiu. Pak mi řeklaať se přijdu podívat, kde pracuje, a že si rovnou můžu popovídat s majitelem a dalšími trenéry.

Ok, to mi ale zase zapomněla říct, že je to termín oficiálního konkurzu, na který se přihlásilo asi dvacet trenérů z celého Londýna. A nebyly to žádní amatéři.

No co, řekla jsem si, už jsem tady, tak se tu porozhlédnu a pak zase půjdu…

Majitel  s trenéry nám připravili krásný workshop, kde přednášeli fylozofii, kterou se snažili šířit mezi klienty, bylo to moc fajn. Klub se jmenoval Gloves a prvním majitelem byl samotný Lee Saxby, biomechanik z Londýna, který spolupracoval s firmou Vivo Barefoot na vývoji jedné z první barefootové boty na světě.

Nedošlo mi, že jsem nestihla zmizet a už na mě vyšla řada při veřejném představení. Zvedla jsem se, šla dopředu a řekla jim pravdu.

Že jsem holka, která celý život hodně cvičí, protože touží mít dokonalou postavu. Stejně jak to dělá miliony dalších holek kolem. Proto jsem se v oboru začala vzdělávat, abych jednou pomohla i dalším holkám, které si honbou za vysněnou postavou ničí zdraví.

Řekla jsem jim, že s bojovými sporty nemám vůbec žádnou zkušenost, ale že se mi jejich filozofie moc líbí a tak pokud mi dají šanci, ráda se to všechno naučím a budu to předávat i našim klientům. Sklopila jsem oči a šla si zase sednout.

Za týden mi volali, že mě chtějí znovu vidět, a za další týden jsem už v klubu nastupovala na půlroční studium.

Půl roku jsem po své práci v Kensingtonu jezdila každý den na 3 hodiny tréninku do West Hampstead. Po půl roce jsem dostala na starost vlastní hodinu, která se jmenovala Box pro začátečníky. Ani ne po dalším půl roce už jsem učila box pro pokročilé a techniky kubánského boxu.

Další hodina jako Mov Nat mě doslova vtáhla. Nebyl to žádný trénink lidí, ale učili jsme se, jak se vrátit k přirozenému pohybu, který můžeme využít v běžném životě.

Například jak zvednout kanystr s vodou aniž by nám luplo v zádech, jak vylézt na strom a utrhnout si jablko, nebo jak přeskočit potok aniž by jsme tam spadli. A to mi dávalo velký smysl.

V tomhle klubu jsem vyrostla z holčičky v ženu, která získala sebevědomí a naučila se sama za sebe bojovat.

Nebylo to lehký, bylo za tím hodně slz a potu, občas ukápla i krev. Jojo, klouby na pěstech jsem měla dolámané, aby mi narostly větší a lepší zbraně, mozoly od tréningu bolely a pálily, ale nic mě neodradilo pokračovat dál.

Tahle škola byla prvním krokem k plnění mého snu. Zároveň vím, že je to nekončící proces a člověk zůstává studentem po celý život.

Za toto poznání děkuji svým učitelům pohybu a těším se na všechno, co mě má potkat.

Pak přišla spolupráce s Vivobarefoot. Prodávala jsem boty a dělala analýzy chodidel na 64 Neal Street Covent Garden v Londýně. Pracovala jsem bok po boku, den co den s hlavním trenérem bosého běhání, který byl maratonovým běžcem a velkým atletem.

Naučila jsem se jak pozorovat běžce v akci, jak jim rovnat tělo a hlídat rytmus pohybu. Byla to další velká škola zakončená mým vlastním tréninkem na maraton.

Závod jsem nakonec neběžela, protože jsem se zranila. Měsíc před samotným maratonem, jsem nemohla ani chodit. Byla jsem naštvaná a smutná. Moje tělo nebylo na takovou zátěž vůbec připravené. Chůze tři roky v barefoot obuvi nebyly dostatečnou přípravou k tomu, abych jen odhodila boty a běžela maraton naboso.

Tam jsem si to sama zažila. Kniha Born to Run, je bulshit. Nemůžeme od našich chodidel, které roky svazujeme a deformujeme chtít, aby z ničeho nic zase fungovaly přirozeně. Návrat k funkčnosti chce čas.

Manžel v tu dobu dostal nabídku práce v Indonésii a tak jsem s ním sedla na letadlo a odletěla za dalším dobrodružstvím na druhou stranu zeměkoule. Původně jsem si tu chtěla zaběhnout nezdařený závod z Evropy, ale trénink v tom horku byl nesnesitelný. Vybrala jsem si Fit Club Bali, kde jsem trávila každý den několik hodin, protože se cvičilo v klimatizaci a to mi vyhovovalo. Když jsem šla na MMA Bali, tam jsem potila krev. Líbil se mi ale styl učení a tak jsem trpěla i to horko.

Na Bali jsem žila tři roky. Během té doby jsem se vdala a porodila syna.

Po porodu jsem musela odjet do Čech, abych vyřídila potřebné dokumenty k tomu, abych mohla v zemi s dítětem legálně žít. Nakonec jsme v Čechách zůstali na trvalo.

Jako žena na mateřské jsem se chtěla realizovat hlouběji. Nestačilo mi být jen mámou a manželkou. Založila jsem online podnikání. Prošla několika kurzy, postavila si web, začala psát blog, napsala e-Book a vytvořila online program, který zvedá lidi ze židlí nejen v kanceláři.

FFM Prague

Lee Saxby mě ohromil novým kurzem, který uspořádal v Praze roku 2019 ve spolupráci s Natural Selection. Do té doby jsem věděla, že mě práce chodidel zajímá, ale neměla jsem v ruce důkaz pro klienty, abych jim ukázala, co potřebují změnit a proč, aby se jim ulevilo od bolestí.

Functional Foot Map system kurz byl lístkem do nové kapitoly mého směru podnikání. Stala jsem se jedním z mála koučů na světě této techniky mapování chodidla a na tom základě vznikla klinika na analýzy chodidel.

Pak přišel covid…

Na jaře roku 2021 jsem uběhla zase svoji první desítku sezóny. V zimě neběhám, špatně dýchám, vždy mi nastydnou hlasivky a chraptím. V zimě odpočívám, jím, jezdím na snowboardu a trochu cvičím uvnitř. No a s prvními silnějšími slunečními paprsky zase utahuju tkaničky, strkám sluchátka do uší a utíkám do lesů.

Tak jsem se asi měsíc rozběhávala a když jsem uběhla svých prvních deset kilometrů sezóny dostala jsem diagnózu rakoviny prsu.

Před diagnózou

Co? Jo, takhle jsem taky koukala na lékařku, která mi sdělila, že v mém těle roste nebezpečný nádor. Zhroutil se mi svět.

Brečela jsem snad týden v kuse. Diář se mi brzy naplnil nekonečným seznamem různých vyšetření. Rozhodla jsem se, že poslechnu doktory ve všem co mi navrhnou, projdu léčbou a uzdravím se.

Bylo to hnusný období. Léčba chemoterapií mi nakopala prdel. Vpichy infuzí jsou bolestivý, šest hodin jsem seděla a jen čekala až to do mě všechno nakape. Pak sbalit věci a honem do kantýny na šunkovej chlebíček s bramborovým salátem a kapučíno. Pak domů a zaujmout pozici unavené maminky na gauči. Manžel mi nosil vodu a William knížky.

Po několika dnech po chemoterapii mě muž odvážel na venkov za rodinou, kde jsem chodila do lesů a čerpala energii z přírody. Po týdnu odpočinku mě čekaly odběry krve a pak zpět do Prahy. Následoval klidný týden, kdy jsem trochu pracovala, než začal ten samý kolotoč, který začínal jak jinak než zase krevními testy. Takhle to šlo týden po týdnu půl roku v kuse. Věděla jsem, že musím vydržet. Nemělo cenu se dívat moc dopředu a přemýšlet nad tím, co kdyby, kdyby. Zkrátka děláte věci den za dnem a modlíte se ať je líp.

Po léčbě a před první dovolenou

Myšlenky jsem obracela k práci. Založila jsem Analýzy chodidel pro jednotlivce a pořádala jsem workshopy pro veřejnost. Po chemoterapii jsem měla jsem malou partičku žen, které jsem chodila trénovat. Byla jsem zadýchaná a hodina předcvičování mi stačila k tomu, abych zase týden nabírala síly na další kolo.

V období léčby byla i krátká procházka maratonem. Nemohla jsem dýchat, nohy byly těžký, ale s každým krokem jsem cítila silnou chuť do života. Čím hůř jsem se cítila, tím víc jsem se chtěla hýbat. V létě jsem uběhla svých prvních pět kilometrů a byla neskutečně šťastná, že zase můžu. Tentokrát jsem nezačala běhat proto, že jsem řešila tlustý břicho, ale proto, že jsem měla radost z pohybu.

V zimě 2021 jsem prošla operací, jednostrannou mastektomií a na jaře jsem chodila na ozařování. Prodělala jsem kompletní léčbu, abychom zajistili, že v těle opravdu nezůstalo nic, co by mohlo nemoc vrátit. Fotky z tohoto období jsem vymazala. Možná teď trochu lituju, protože jsem vám je sem mohla pěkně nasázet, ale chtěli by jste mě vážně vidět s dignicap na infuzích aperolu?

Několik fotek jsem měla, dokonce jsem je dávala na IG nebo Facebook, ale po operaci mi kamarádka řekla, tak a teď za tím vším udělej tlustou čáru, vymaž fotky z léčby, nadechni se a nová etapa života začíná.

A přesně tak jsem to i udělala. Jsem člověk empatický a všechno si dost beru. Nechci si připomínat už jen pohledem na fotografie dobu, kdy jsem se opravdu bála. Paradoxně jsem se ale nebála o svůj život. Bála jsem se o ně. O syna a manžela. Mám krásnou rodinu a práci, kterou miluju, mám pro co žít a chci tu být ještě dlouho veselá.

My 3

Proto žádná fotka z nemocnice. Vlastně jednu mám, když semnou byl William na injekci zoladexu a sestřička mu dala stříkačku na cestu na dovolenou. Ale to už je dávno po té ošklivé době. Tady už jen fotky s krátkými vlasy a jednou kozičkou.

Po operaci jsem o plastice nechtěla ani slyšet. Bylo mi dlouho jedno, že mám jen jedno prso. Ale, jak jde čas a člověk si pořád strká do podprdy silikon, tak si řikám, hele to je nuda. Proč nemít ještě pěkný prsíčka. Tak už pomalu koukám po klinice.

Itálie 2022

Léto 2022 a moje 39 narozeniny byly oslavou nového období. Dovolená v Itálii, dobré jídlo, skvělé víno, manžel, synek a kamarádi. Po návratu z dovolené jsem si našla nové a větší studio na Praze 4 a šlápla do tréninku trochu víc.

Active studio Pavla Sirotka je mojí srdcovkou. Tady jsem se oklepala, nabrala síly a otevřela lekce BOXING MAMA pro ženy. Lekce jsou nyní pozastaveny z časových důvodů. Pokud znovu otevřu, dozvíte se o nich jako první.

A teď vám prozradím, kde trávím nyní nejvíce času; nad masérským lehátkem. Ano, je to tak. V létě 2023 jsem úspěsně složila zkoušku rekvalifikačního kurzu Sportovní a regenerační masér a od té doby jsem se od lehátka ještě nevzdálila. Maséřina je těžká práce, ale lidi, mě tak naplňuje, že nechápu, proč jsem si k ní otevřela dveře až teď.

Klasickou tvrdou sportovku jsem začala doplňovat baňkami a maderoterapií. Na podzim bych ráda přidala lávové kameny a horké mušle. Tak myslím, že se máte na co těšit. Přijďte se ke mně nechat hýčkat a uvolnit.

Pomalu se s vámi čtenáři/čtenářky rozloučím a děkuji, že jste zůstali, až, jak se říká „do dna“. Omáčky bylo doufám dost, protože suchý knedlíky nemá nikdo rád, ale kdyby náhodou nestačila, můžete se ponořit do dalších článků, tady na blogu. Některé jsou strohé a osekané, jiné jsou šťavnaté, přeji příjemné čtení.

A kdo si mě chce ochutnat naživo, přijďte popovídat o funkčnosti vašich chodidel na ANALÝZU CHODIDEL, nebo se nechte hýčkat na masáži.

Můžete mi taky napsat email, pokud třeba řešíte anorexii nebo rakovinou prsu procházíte právě teď vy, nebo někdo z vašeho okolí a rády by jste si popovídaly s někým kdo tou cestou už prošel. Budu se tešit na Vás a Vaše 👣

♥️ Protože bez pohybu to zkrátka nejde!

Adela Kiss
Zvedám lidi ze židlí a na pomoc si beru chodidla.Můj příběh si přečtěte zde>>|
  • Nejnovější články
  • Kategorie